Aoraki National Park a návrat do Christchurch

Ráno kontrolujeme počasí na Mt Cook a na Mueller Hut (cca 1800m), kam bychom chtěli dneska dát výlet. I přesto, že má být sychravo, vyrážíme. Nabalíme si spoustu oblečení a jídla – pro všechny případy. První část nám utíká celkem rychle a tak máme hodinovou část sfouklou za půl hoďky. Nastupuje druhá část na hodinu a půl – prudké stoupání vzhůru po schodech. „No, schodů jsme se už něco nachodili … viď Kinabalu?“ 🙂

I tady diktujeme tempo my a během necelé hodinky se dostáváme do třetí části. Déšť, kameny, hlína a sníh – no to potěš. Jsme už sice durch, ale tohle nevzdáme. Šlapeme jako stroje a po nějaké době přicházíme na vrchol. Za ním je schovaná Mueller Hut, do které máme namířeno. Kocháme se zamlženým rozhledem po zasněžených vrcholcích okolo a už se vidíme, jak nás na chatě vřele vítají. „Já bych si dala horký čaj, co Ty?“, ptá se mě Zuzka. „Já taky .. nebo horkou čokoládu, už se těšim až tam budem“, odvětím. Vcházíme dovnitř, pozdravíme a  … co to je? Udivení se na sebe podíváme. „Tak tady asi žádný šálek čaje nedostaneme“, špitne na mě Zuzka 🙂 Je to spíš jen takovej přístřešek na spaní a co si kdo nedonese, to nemá 🙂 no neva, vybalujeme svačinu, nacpeme se a vyrazíme zpátky, dokud je počasí ještě jakžtakž. Po cestě dolů zaslechneme dvě laviny – snad se nikomu nic nestalo. Dole u auta dáváme high five a převlíkáme se do suchého oblečení.

Teď je na čase si zajet na véču k jezeru – a k jakému jinému než k Pukaki 🙂 Tady jako tradičně svítí sluníčko, takže v kraťasech a mikče kuchtíme těstoviny s omáčkou. Zítra už musíme zpátky do Christchurch a dovolená nám pomalu končí.

V noci se v polospánku otočím ale Zuzku vedle sebe nevidím. Kouknu směrem k vchodu a tam sedí Zůza se zoufalým výrazem u otevřeného stanu. „Co se děje?“, ptám se vyděšeně. „Ty hrozně prdíš a nedá se tu dýchat“, soucitně odpoví a tázavě se na mě podívá 😀 No, nezbývá než vyvětrat stan heheh, přírodě člověk neporučí 🙂

Ráno si v klidu přispíme, protože nás čeká jen cesta do ChCh a jinak nic. Po třech hodinách na cestě dorazíme do na místo a hned po obědě se jedeme ubytovat. V ChCh toho není moc co dělat a tak jdeme prozkoumat aspoň botanické zahrady než pojedeme na večeří k Lukášovi a jeho snoubence Kathleen. Večeře nám moc chutnala a po pár hodinách povídání odjíždíme zpět na motel se vyspat.

Technicky poslední den na NZ. Máme volnější plán a tak dospáváme zase promeškané minuty za posledních 14 dní. Chceme dnes vyrazit na Godley’s Head – jsou tam útesy a vyhlídka na oceán, pláže a město. Bohužel hned na první cestě je překážka – ROAD CLOSED. Napadalo tam hodně šutrů a tak je cela zavřená. Zkoušíme druhou ale dopadla velmi podobně a tak se aspoň cestou stavíme v Sumner a projdeme se po pláži. Na to, že je pracovní den, je tu celkem dost serfařů. Dokupujeme poslední věci na zítřejší snídani, vracíme auto a jdeme se projít do města. Historické centrum je dost poničené po nedávném zemětřesení a tak třeba hlavní atrakce katedrála na Cathedral square je téměř z půlky zbořená a spousta dalších budov je polorozpadlá nebo nějak načatá 🙁 muselo to být hrozný.

Čas se nachyluje a naše poslední večeře s Lukášem a jeho snoubenkou se blíží. Vyzvedávají nás v centru a jedeme do řecké restaurace. Zprvu mám obavy, protože jsem nikdy v řecké kuchyni nenašel zalíbení, navzdory tomu, že jsem vlastně v žádné nikdy nebyl 😀 Ovšem kuchyně velmi překvapuje a musím uznat, že to bylo opravdu výborné.

Odvážejí nás domu, dáváme jim poslední zbytky věcí a jídla, ať to nemusíme vyhazovat a loučíme se. Naštěstí se znovu uvidíme celkem brzy na jejich svatbě (v srpnu) a tak moc nesmutníme. Bylo to super, vidět „bráchu“ po tolika letech!

Doma balíme poslední kousky věcí, mám takový pocit, že toho odvážíme víc, než jsme přivezli a že moje taška exploduje při sebemenším dotyku 😀

Máme akorát poslední dilema, jestli jít spát nebo ne. Je asi jedna ráno a ve tři bude zvonit budík, ale nakonec to zalomíme. Každá hodina dobrá.

Ve tři ráno nemilosrdně zvoní budík – je na čase sníst všechno, co zbylo … a že toho není málo 😀 Cpeme se až nám to leze i ušima a zbytek balíme s sebou, snad nám to nezabaví. Na letišti jsme celkem rychle a tak se cobydup odbavujeme. Teď už jen projít imigračním, což byla hračka a okurka, schovaná v batohu, překvapivě prošla 😀

Do Syndey Zuza spí jako zabitá a já koukám na film. Hravě procházíme imigračním i tu a vesele si to štrádujeme na CUSTOMS. Tam nás ale nemile zaskočí a tajuplná pouť okurky tu končí. Smutno jí ale nebude, protože ji doprovází i jedno jablko 😀

Na letišti si dáváme jídlo a jdeme se odbavit. Zůza má víc štěstí, než rozumu. Celé letadlo je brutálně na pěchované, jen před náma je úplně prázdná trojka 🙂 Super, dveře jsou zavřený už, a tak si tam Zůza už stele postel heheh. Cesta domů byla nekonečná, ale přežili jsme.

Nový Zéland se nám moc líbil, spousta zvířátek, přírody, skvělý jídlo, super vzduch, neskutečný klid a bezva přátelští lidé. Byl to ráj, zvlášť pro nás – milovníky hor. Pokud by to šlo, ještě bychom se tam rádi vrátili.